Díky poslednímu pudu sebezáchovy si stále držím malinko odstup a nemůžu tedy vztah mezi mnou a P. nazvat nepodmíněnou láskou. Neodevzdala jsem se mu celá. Stále se držím a boj mezi hlavou a srdcem je to těžký. Stále je tam prázdná skulinka. Nejsem tedy dobrá máma, protože ta přece miluje své dítě bezmezmě (nebo ne?) a zároveň jsem špatný pěstoun. Tedy alespoň podle metodického plánu.
A proč? Těch protože je spousta. Třeba protože mám P. ráda víc než bych měla. Protože nám říká mámo a táto. Protože jsem ráda, že se jeho biologičtí rodiče nezajímají. Protože je jen málo dní v měsíci, kdy bych nepřemýšlela nad tím, co by bylo, kdyby si ho vzali zpátky a jak hrozné by to bylo. Protože o něm nemluvím jako o svém pěstouněti, ale jako o svém synovi, ačkoliv podle zákona mým synem není a možná nikdy nebude. Protože zastávám názor svého dědy, že rodičem není ten, kdo dítě zplodí a přivede na tento svět, ale ten, kdo jej vychová. Protože bych ho asi nikdy zpět nedala...
Jsem ráda, že ho máme, ale upřímně bych do toho asi už nikdy nešla. Myslím do pěstounské péče. Člověk si může myslet jak to zvládne, jak si ten odstup vydrží udržet, jak si dokáže nastavit hranice. A buď se tak stane a nebo zjistí, že se spletl. Že na tohle nemá, ačkoliv se domníval, že ano. No jo, někdy lepší nemyslet. Ale popel si na hlavu sypat nebudu. Jsem vlastně ráda, že jsem se spletla. Že jsem taková jaká jsem. Naopak budu doufat, že i ta prázdná skulinka se jednou zaplní. Že si to dovolím. Že to dovolím jemu.