Pěstounovi do hlavy viděti. Alespoň na chvíli II
Postupně krok po kroku mi to jde lépe a lépe. A oni jsou trpěliví učitelé. Navíc ta jejich dětská nefalšovaná upřímnost“„Mami, mám tě tak rád. Nemám tě rád, jsi zlá...“ ta probouzí tolik emocí, že se člověku snadno podlomí kolena. Myslím, že rodič, který se čas od času před dítětem stydí za svou reakci, je na té správné cestě. Své dítě totiž vnímá, zajímají ho jeho reakce a je otevřený tomu, se od něj něco naučit. Kdo má pocit, že se od dětí nic naučit nemůže je podle mě zabedněnec :-)
Mnoho lidí se nás ptá, jak zvládáme žít s myšlenkou, že se děti můžou vrátit k původní rodině. Upřímně nad tím neuvažujeme. Respektive si to uvědomujeme, ale snažíme se nad tím nedumat. Je to stejné jako s kýmkoliv jiným koho milujete. Taky jej nevlastníte, taky může kdykoliv odejít, ať z vlastní vůle, nebo bez ní. A nemůžete denně přemýšlet nad tím, jak by jste to zvládli. Zcvokli by jste. V tomto ohledu je nutno žít pouze přítomností.
Nicméně ten kolotoč okolo pěstounství vám nikdy nedovolí cítit se jako úplně „normální „ rodina. Každé dva měsíce je u vás doma klíčová pracovnice, jednou za půl roku k tomu sociální pracovnice, jednou za rok posíláte informace na soud – jak se děti mají, co dělají, jaké mají problémy. A to na každé dítko zvlášť. U soudu jste často taky pečení vaření. Nejdříve žádáte o předběžné opatření, aby vám dítko vydali (ať z dětského centra, porodnice, nebo od přechodného pěstouna), pak žádáte o pěstounskou péči. Často se stane, že nezájem rodičů je už tak dlouhý, že se žádá o zbavení rodičovských práv, potom o poručenskou péči případně adopci. Čas od času si vás k soudu pozvou jako svědka – třeba kvůli placení výživného... Když těch dětí máte víc, tak děláte na částečný úvazek administrativního pracovníka. Samozřejmě máte jiné příjmení než děti a to často lidi mate – zvlášť při více dětech, které mají také příjmení jiná. To pak jste třeba rodina čtyř, pěti příjmení. A lidi jsou samozřejmě zvědaví - „ona má ty děti snad každé s jiným chlapem, ne?“ :-) Nebo Vás zase pro změnu někdo hrozně obdivuje za to co děláte a příjde vás plácat po rameni a to pak nevíte zda utéct, nebo se jen společensky usmívat a přikyvovat.
Jinak si myslím, že pěstounství je stejné jako jakékoliv jiné rodičovství. Samozřejmě, že ty děti mají za sebou různé věci – často dost nehezké. Mají často poruchu attachamentu, různé fyzické a psychické vady. A je potřeba s tímto pracovat (a zase bych neřekla jako profesionál, spíš jako trpělivý rodič). Já nechci psát „ s těmito nedostatky“, protože si myslím, že každé dítě vám přináší opravdu hodně radosti a také hodně starostí. A rozhodně bych nějaké postižení nenazývala nedostatkem. Ono naopak to někdy může být hrozně obohacující. Já to samozřejmě soudit nemohu, protože naše děti jsou naštěstí v podstatě zdravé. Ale takto mi líčila jedna pěstounka svůj přístup k „indispozici“ svého přijatého dítka a já myslím, že je to moc hezký přístup. Sama si netroufám říci, jak bych to zvládla. Ale říká se, že člověk si k sobě přitáhne pouze tolik, kolik unese. A myslím, že lidé jsou hrozně silní a zvládnou toho opravdu hodně. Jen je teď taková pohodlná doba, takže na to často zapomínají. Rozhodně by někdo neměl řešit to, co mu pěstounství vzalo, ale co mu dalo. Stejně jako u vlastních dětí. Samozřejmě, že jsem někdy na pokraji sil, zvlášť když děti mají svůj den a jen řvou a perou se a venku prší a já mám už v poledne pocit, že to fakt nedám a nejradši bych odešla naproti do kavárny, přečetla si tam knížku a zaposlouchala se do ticha. Ale nejde to. A tak se stane, že začnu taky řvát, protože to musí ven a pak si připadám jako nejhorší matka a že to vůbec nezvládám a počítám minuty, než příjde muž z práce a sdělím mu: „Hrozně zlobí. Celý den. Tady je máš a dělej si s nimi co chceš.“ Ale to je úplně normální u každé mámy. A většina vám tohle přizná, ale často tak, aby je nikdo jiný neslyšel, protože přece maminka má být usměvavá, upravená, děti řádně namydlené, byt naklizený, z kuchyně vůně bábovky. Já upřimně po čtyřech letech ani neuklízím, když má přijít sociální pracovnice. A vypadá to, že jí to ani nevadí :-)
Hana Bojková
Pěstounovi do hlavy viděti. Alespoň na chvíli
Byla jsem oslovena v rámci jednoho projektu a požádána o rozhovor na téma dlouhodobá pěstounská péče. Tak jsem se svlékla. V životě již po třetí veřejně. I když tentokrát ne doslova.
Hana Bojková
Hóžo bóžo křesílko, stoleček a kafíčko
Na mé trase domov - tramvaj, prodávají designový nábytek. Když jdu okolo, tak se čas od času zastavím a zasním se. Třeba nedávno postavili do výlohy takové rozkošné křesílko se stolečkem.
Hana Bojková
Pěstounství a pěstění aneb od semínka k rostlince
Pěstounství je stejně náročné jako pěstění. Taky to není jen o tom pravidelně zalévat semínko, aby z něj vyrostla hezká a zdravá rostlinka, ale i o boji s větry, mrazy, suchem a jinými neduhy.
Hana Bojková
Jak Adam bez Evy k nám přišel
Je to rok, kdy se malý Adam narodil. Rok, kdy mi zazvonil telefon a my jsme museli udělat jedno ze zásadních životních rozhodnutí. Takové, které musí dělat málokdo.
Hana Bojková
Dítě "odjinud"
S dítětem "odjinud" je to jako s kinder vajíčkem. Ovšem ke skládance vám chybí návod. Ale co by to bylo za život? Já návody stejně nečtu.
Hana Bojková
Co si vzít do porodnice? Plovací kruh a dobrou náladu.
Porod se blíží a vám se honí hlavou, co všechno si přichystat do porodnice. Na jaké doklady nezapomenout, kolik si sbalit ručníků a dětských čepiček. Jestli si vzít knížku, nebo mp3 přehrávač.
Hana Bojková
Když vládnou vlci
Ještě donedávna jsem mezi slova svoboda a demokracie vkládala rovnítko. Byla jsem mladá a naivní. Mladá jsem stále, ovšem naivita vzala nohy na ramena a vypařila se jako pára nad hrncem.
Hana Bojková
Pražské Vinohrady, aneb lejno kam se podíváš
Vinohrady jsou jednou z nejhezčích pražských čtvrtí. Není nad romantickou podvečerní procházku, kdy se kocháte nejen hvězdami na obloze, ale taky rozmanitostí kterou nabízí místní architektura.
Hana Bojková
Neomezený počet objetí
Norská kauza je jedním z možných důvodů, proč se z řad poslanců začínají ozývat negativní názory na profesionální pěstounskou péči v České republice. Právě ta začala být díky novele o náhradní rodinné péči v roce 2013 lépe propagována a také finančně ohodnocena. Ovšem jak se mnozí domnívají a zároveň mýlí, nevznikl tento typ pěstounské péče danou novelou. Fungoval i před ní, ovšem za jiných podmínek.
Hana Bojková
Desatero odplenkování a něco málo navíc
Dnes jsem navštívila kurz Lucie Ernestové s názvem Odplenkování. Upřímně jsem se trochu obávala, že to bude zbytečně strávená hodina, a že se dozvím, že pokud jsme nepoužívali bezplenkovou metodu, nebo alespoň látkové pleny, jsme bez šance. Nebylo tomu tak a ani zde nebyly znevažovány metody našich babiček a matek, mezi které patří například posazovat dítě na nočník sotva vydrží sedět chvíli samo, nebo nalít do nočníku teplou vodu a čekat co se bude dít. Pokusím se tedy předat to, co jsem se dozvěděla a doufám, že již brzy budu psát také o tom, jak se vše povedlo.
Hana Bojková
Desatero odplenkování a něco málo navíc
Dnes jsem navštívila kurz Lucie Ernestové s názvem Odplenkování. Upřímně jsem se trochu obávala, že to bude zbytečně strávená hodina, a že se dozvím, že pokud jsme nepoužívali bezplenkovou metodu, nebo alespoň látkové pleny, jsme bez šance. Nebylo tomu tak a ani zde nebyly znevažovány metody našich babiček a matek, mezi které patří například posazovat dítě na nočník sotva vydrží sedět chvíli samo, nebo nalít do nočníku teplou vodu a čekat co se bude dít. Pokusím se tedy předat to, co jsem se dozvěděla a doufám, že již brzy budu psát také o tom, jak se vše povedlo.
Hana Bojková
Když život (ne)jde podle plánu
Bylo mi šestnáct, o životě jsem měla jednoduché představy a má přání neoplývala zrovna originalitou. A bylo to vlastně fajn. Člověk byl naivní, chtěl jednoduché věci o kterých byl přesvědčen, že jsou téměř nemožné a problémem dne bylo to, že mi venku na dešti opět zkrepatěly vlasy. Přála sem si nemít na obličeji milion pupínků a muset si denně mýt hlavu, protože pokud jsem to neudělala, stačilo přiložit pánev a smažit řízky. Ideálně jsem chtěla vypadat jako jedna z těch krasavic na titulních stránkách časopisů. Krásné dlouhé rovné lesklé vlasy, úžasný obličej, sexy úsměv, hezké prsa tak akorát. Pohádka. Chtěla jsem kluka, protože ho měly skoro všechny holky ve třídě. Bohužel díky výše uvedeným faktorům mi mé sebevědomí nedovolovalo někoho oslovit a mě jaksi oslovovat nikdo nechtěl. A tak jsem brala prvního, kdo si o mě řekl. Chtěla jsem už chodit do práce a nemuset se otravovat se školou. A taky jsem věděla, že se po škole vdám a budu mít děti. Tak dvě a to první nejpozději v pětadvaceti. A to fakt nejpozději. Pak už budu stará.
Hana Bojková
Jsem špatný pěstoun (?)
Ano je to tak. Prošli jsme kurzy, prošli jsem psychotesty, dokonce jsme byli shledání jako ideální pár a ideální žadatelé. A přesto všechno se to stalo. Jsme špatnými pěstouny. Ideálně se mělo Slunce točit kolem Země a je tomu jinak. Snad nebudeme upáleni na hranici. Když jsme si P. odváželi domů, ředitelka kojeneckého ústavu se se mnou rozloučila slovy: „vy stejně nejste na pěstounskou péči stavěná. Vy jste na adopci. Nemyslíte? „ Nemyslela jsem. Teď už vím. Že měla pravdu.
Hana Bojková
Čím bych chtěla být
Tuhle otázku nám často kladli dospělí, když jsme byli ještě dětmi. Vzhledem k tomu, že jsme byli stále dětsky naivní a na všem jsme viděli jen to hezké, což se bohužel postupem času začalo rapidně měnit, chtěli jsme být popeláři, prodavačkami, kadeřnicemi. Odvážnější z nás kosmonauty nebo popovými hvězdami.
Hana Bojková
Nepostradatelný „člen“ rodiny – paní na úklid
Jedna má „vyvdaná“ příbuzná má moc krásné životní heslo – „Není smyslem života stát se otrokem.“ A její přítel k tomu zcela bez rozmyslu jednou trefně dodal „Ale najít si ho“. V jeho očích se nakrátko objevilo smíření. Netuším kam tím mířil :-)
Hana Bojková
Fenomén zvaný dobrovolné vstupné
S fenoménem dobrovolného vstupného jsme se setkali snad všichni a ne jednou. Otázkou je, na které straně „barikády“ jste. Zda jste dárce či obdarovaný.
Hana Bojková
Depozitářem snadno a rychle, někdy i proti své vůli
To, jak jsme se stali depozitáři, má svůj příběh. Byla to cesta trnitá, nedobrovolně-dobrovolná, plná strastí a radostí. A kde byl tedy její začátek a konec? Moment, konec? Kdo mluvil o konci?
Hana Bojková
Jak jsem se svlékla, podruhé
To, že nemám problém se svléknout, už mnoho z vás díky povídce Jak jsem fotila akty ví. Je tomu již přes rok, kdy jsem se vyloženě obětovala pro dobro věci. Ano ano, jsem prostě úžasně obětavá.
Hana Bojková
Islám a sex
Až do dnešního dne jsem se domnívala, že v islámských zemích je téma sexu tabu. Proto mne překvapilo, že v zemi jako je Maroko, kde ženy chodí po ulicích zahaleny do dlouhých mundúrů a v době Ramadánu jim není povoleno mluvit s muži, uvidím na místním televizním kanálu videoklipy, jejíchž obsah nemá daleko k lehkému pornu. Pro místní popmusic platí evidentně jiná pravidla, než ta předepsaná v Koránu.
Hana Bojková
Jak jsem fotila akty
Již je to nějakou dobu, co jsem přemýšlela nad vhodným vánočním dárkem pro svého přítele. Byly to naše druhé vánoce, takže to nemuselo být nic decentního, jelikož už jsme se dobře znali, ale zároveň jsem nechtěla pořídit pár teplých ponožek a spodky. To si schovávám na doby, kdy mě už fakt nic lepšího nenapadne.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 30
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1712x